Cestování Životní styl

Z Prahy do Los Angeles #5 – Hollywood Sign, Griffith Observatory, In-N-Out, Psychoterapeutka, Bosňanka a návrat do Prahy

 

Zdar,

vítám Tě u posledního článku (video připravujeme) ze série Z Prahy do Los Angeles, který navazuje na předchozí díl.

Sobota byla ve znamení asi toho nejkrásnějšího výšlapu a vyhlídek, jaké jsem zatím absolvoval. Cestou k Lake Hollywood Parku jsem narazil na řidiče, s kterým jsme si vyloženě sedli a po vysazení německých spolucestujících, díky kterým jsem si znova uvědomil, jak jsem rád, že dělám, co dělám, a že nežiju v Anglii, LA, Německu, či Bosně a Hercegovině, ale v Praze (vysvětleno v tomto článku, video připravujeme), jsme prokecali téměř hodinovou cestu, po které jsem stanul v Lake Hollywood Parku.

Už v prvopočátku výšlapu na Hollywood Sign mě zaujaly dvě věci, nádherná příroda a fakt, že se sem lidi chodí pouze vyfotit, což mě dost překvapilo, vzhledem k tomu jaká podívaná se tu cestou nabízí.

Cesta na Hollywood Sign byla po absolvování posilovacího tréninku ke konci poměrně náročná, ale rozhodně stála za to.

Výhled z Hollywood Sign byl překrásný a to ať už jde o město, jezero, či z druhé strany hory, které mi připomínaly ty z Pána prstenů.

Výhled z Hollywood Sign

Protože se pomalu, ale jistě stmívalo a moje data v téhle výšce fungovala jen sporadicky. Moc jsem se nezdržoval a vyrazil na Griffith Observatory.

Cesta do Mordoru

Cesta byla výrazně delší, než jsem zprvu předpokládal a já nakonec stanul na jednom z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy viděl.

Griffith Observatory

Jedinou nevýhodou, kterou GO má, je zalidněnost podobné té na čínských koupalištích, ale výhled rozhodně stál za to. (porovnání před setmění, po setmění můžeš vidět na videu)

Fotka ani video se realitě rovnat nemůže – Griffith Observatory

Cestou z GO jsem se ještě stavil v In-N-Out, který mi doporučoval prakticky každý Američan a cestovatel, na kterého jsem narazil a já musím dát za pravdu, že to stálo za to, ale že stejně jako většina věcí, které Američané považují za “awesome, amazing etc.” není v porovnání s Evropou vždycky taková hitparáda, a že hranolky v Mekáči ,či burger v kedejaké restauraci v Praze chutná minimálně srovnatelně.

IIFYM v In-n-Out Burger

V Uberu jsme výborně pokecali s další slečnou pocházející z Ruska, ze které se vyklubala ambiciózní psychotereutka, jejíž některé případy byly dost extrémní.

Neděli jsem si chtěl užít volna a nic nedělání, a tak jsem jen nakoupil věci na cestu a ještě naposledy vyrazil na Venice Pier, kde jsem viděl zatím největší vlny v životě a rozhodl se, že surfování ještě na nějaký čas odložím.. (Just kidding jen to pro mě nebyla v danou chvíli taková priorita – See you in Hawaii!..)

Fotka z Venice Pier

V pondělí už jsem jen balil, samozřejmě po tréninku, a chilloval v domě, abych se pak s dostatečným předstihem vydal na letiště LAX. Celou cestu, jak už bývá tradičně zvykem, jsem prokecal s řidičem z Ruska, který narozdíl od rodilých Američanů vypravěl, že LA není pouze růžovej svět, jak se celosvětově traduje, ale že má i svá úskalí.

Vzhledem ke svým zkušenostem z cesty do LA jsem si dal na všechno pozor a poměrně s lítostí sledoval, jak jednomu cestujícímu ztratili během kontroly část zavazadel, který tak nestihl dva mezinárodní lety, přestože, stejně jako já, byl na letišti s dostatečným předstihem, který , jak se znovu ukázalo, někdy nemusí stačit.

Před cestou jsem ještě měl tu čest pokecat s jedním Mexikáncem, který uklízel na letišti, což mi připomnělo brigádu, kdy jsem jezdíval ve 4:32 ráno vlakem uklízet do fitka, a který byl mimojiné velkým fanouškem fotbalu a znal hráče jako Tomáš Rosický, Pavel Nedvěd, Petr Čech apod. , což bylo celkem k nevíře vzhledem k tomu, že prakticky nikdo z těch, co jsem potkal, neměli nejmenší ponětí ani o nejlepších hráčích z NHL, natož pak fotbalistech.

Cesta do Londýna byla relativně krátká, protože jsem měl obě dvě sedadla pro sebe a mohl jsem spát, dal jsem taky šanci pokračování Harryho Pottera, které jsem po pár minutách musel přepnout a zřejmě koukal na nějaký film, který mě moc nezaujal, protože si už nepamatuju, co to bylo.

Do Londýna jsme přijeli s výrazným spožděním a já tak doufal, že stihnu letadlo do Vídně, kde mi navazoval autobus domů. Jak tomu tak bývá, letadlo, kterým jsem měl letět, odlétalo nakonec úplně z jiného terminálu, než původně mělo a já byl rád, když jsem konečně dorazil k požadovanému gatu a nastoupil do letadla směr Vídeň.

Do Vídně jsem dorazil něco před jedenáctou a půl hodiny před půlnocí už seděl v autobuse. Sluníčko, pozitivní náladu a angličtinu vystřídala zima, zamračené pohledy a čeština a já věděl, že se blížím domů.. haha.. V centru Vídně si ke mně přisedla jedna Bosňanka, s kterou jsme nakonec prokecali celou cestu až do Brna, a která ačkoli po většinu času byla pozitivní, zmiňovala, jak se život a bezpečnost v její zemi změnil s postupným přívalem nových a nových uprchlíků, což byl i jeden z důvodů jejího stěhování, a já si tak znovu uvědomil, jaké mám štěstí za to, kde žiju a čím se živím.

Cestou z Prahy už vedle mě nikdo neseděl a já, ačkoli se snažil, pořád nějak nemohl zabrat, možná proto, že v LA bylo pár hodin po poledni. Ve středu 15.5. jsem těsně před pátou hodinou ranní byl zase zpátky v Praze a bylo to vůbec poprvé, co mi Florenc připadalo úplně miniaturní. Kolem šesté hodiny jsem byl už doma a někdy po osmé na tréninku v posilovně. Následně jsem zalehl a spal a spal a probudil se až teď po 14 dnech… haha.. kecám.

Právě je úterý 4.6. 10:30 a já teď koukám na spoustu věcí úplně jinak, než před svým odjezdem. Musím říct, že mě ta cesta mnohému naučila a to jak o sobě, tak o druhých. Co to bylo a v čem mě změnila najdeš zde v článku (video připravujeme).

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *